Atomová bomba, která vznikla v laboratořích Los Alamos, byla vytvořena pouze s jedním cílem. Shodit bomby na Japonsko, naklonit misky válečných vah na stranu spojenců a donutit druhou stranu ke kapitulaci. Okamžitě po útoku atomovými zbraněmi se také Sovětský svaz začal zajímat o tuto novou technologii a už v roce 1949 otestoval svou první jadernou bombu. Následné desítky testů se rozběhly na obou stranách a o mírovém využití se tehdy mluvit rozhodně nedalo. Byla to demonstrace síly.
Mírové využití atomové bomby
Když už ale v 60-tých letech měly Spojené státy i Sovětský svaz za sebou stovky testů, začalo se přemýšlet i o jiném, než vojenském využití atomových zbraní. USA uvažovali o vytvoření přístavu na Aljašce, diskutovalo se o novém kanálu v Panamě, který by propojil světový oceán či o hornické těžbě pomocí odpálení celé hory s cílem dostat se až k cenným surovinám. Tyto úvahy však s sebou přinášely řadu problémů a to zejména kontaminaci prostředí radioaktivními prvky.
Požár na Urta-Bulak
Těžaři v Uzbekistánu v roce 1963 začali řešit vážný problém. Na plynovém poli Urta-Bulak došlo v hloubce 2,4 kilometru k výbuchu a poškození potrubí. Výbuch způsobil požár plynu, který se jim ani přes veškerou snahu nedařilo uhasit. A že to nebylo jen tak trochu plynu mluví také číslo úniku – 12 milionů metrů krychlových denně. To by stačilo k uspokojení spotřeby plynu například pro Petrohrad.
Sloup hořícího plynu dosahoval výšku desítek metrů a přiblížit se k němu bylo prakticky nemožné. Až tři roky se požár snažili uhasit všemi možnými konvenčními prostředky. Nakonec se rozhodli požádat o pomoc Sovětský svaz. Ten se obrátil na své jaderné experty, aby problém vyřešili. Geologové a jaderní fyzici spočítali, že pokud by se jim podařilo odpálit jadernou bombu blízko poškozeného vrtu, tlak a následná teplota by dokázali uzavřít jakoukoli díru v rozmezí 25 až 50 metrů od výbuchu. Sílu bomby stanovili na 30 kilotun, což je asi dvojnásobek té, která byla shozena na Hirošimu.
Příprava a odpálení
Na podzim roku 1966 byl vytvořen šikmý vrt co nejblíže místu, kde došlo k poškození vrtu. Do hloubky 1 400 metrů, v odhadované vzdálenosti asi 35 metrů unikajícího plynu, umístili jadernou nálož a zalily ji betonem. Důvodem bylo, aby exploze neprošla na povrch a minimalizoval se únik radiace. Bomba byla následně odpálena.
Sovětský deník Pravda Vostok Taškent uveřejnil o experimentu takovouto zprávu: „V ten chladný podzimní den v roce 1966 otřáslo podzemí bezprecedentní silou. Nad pouští s řídkou trávou a bílým pískem stoupala prašná mlha. Oranžové světlo hořícího plamene se postupně zmenšovalo, nejprve pomalu, pak rychleji až bliklo naposledy a přestalo. Poprvé za 1064 dní zůstal klidný den. Proud plynu byl umlčen. „
Plameny zhasly po 23 sekundách od exploze. Jaderní odborníci byli s experimentem velmi spokojeni. Vše proběhlo tak jak vypočítali a navíc se žádná radiace nedostala na povrch. Video tohoto fascinujícího experimentu si můžete prohlédnout na videu.
Hašení pokračovalo
Bylo to vůbec poprvé v historii, kdy byla použita jaderná bomba takovýmto způsobem. No nebylo to naposled. Už o měsíc později vypukl další požár na plynovém poli Pamuk rovněž v Uzbekistánu. V tomto případě byl tlak plynu dokonce větší než v Urta-Bulak. Ani v tomto případě se požár uhasit konvenčními způsoby nedařilo.
I kvůli úspěchu v Urta-Bulak se rozhodlo, že i zde se bude postupovat podobným způsobem. Byla vyvrtána díra o hloubce 2 400 metrů a do ní vložena speciální jaderná nálož vyvinutá laboratořemi v Čeljabinsku právě pro tento účel. Měla průměr pouze 24 centimetrů a byla dlouhá tři metry. Navíc byla konstruována tak, aby dokázala odolat vysokému tlaku a teplotám vyšším než 100 stupňů Celsia.
21. května 1968 nálož o síle 47 kilotun explodovala v již zmíněné hloubce 2,4 kilometru. Kvůli nahromaděnému plynu po dobu dvou let, plamen hořel ještě 7 dní, dokud zhasl.
I druhý úspěšný pokus dal sovětským vědcům velkou důvěru v použití atomových bomb na rychlé a efektivní hašení plynových polí.
Atomová bomba jako požárník
Za čtyři roky se objevily další dvě příležitosti k využití atomových výbuchů na hašení úniku plynů z vrtů. O těchto hašení neexistuje mnoho záznamů, ale ví se, že dubnu 1972 explodovala v Turkmenistánu na plynovém poli Mayskii 14 kilotonová atomová bomba. Z pole už dva roky unikal plyn o objemu 700 000 m3 denně a tento výbuch ho zapečetil.
O pár měsíců, v červenci 1972 tentokrát na Ukrajině, 65 kilometrů od Charkova se použila jaderná nálož, tentokrát o síle pouze 3,8 kilotun v hloubce více než 2,4 kilometru. Opět úspěšně.
Poslední použití nastalo 5. května 1981 na plynném poli Kumzhinskiy na severním pobřeží západní Sibiře při ústí řeky Pechora u města Nar’yan Mar. Denní únik plynu o objemu 2 600 000 m3 se pokusili zastavit odpálením jaderné nálože o síle 37,6 kilotun. Tento test však nevyšel tak jak doufali, pravděpodobně kvůli špatným údajům o pozici úniku plynu. O dalších výsledcích a následném pokusu o uzavření vrtu neexistují žádné další podrobnosti.
Konec hašení plynových polí
Od posledního experimentu z roku 1981 se žádný pokus o hašení plynových polí neudál. Od roku 1989 to přestalo i být možné, zejména kvůli tomu, že Sovětský svaz přistoupil k dohodě o pozastavení testování jakýchkoli jaderných zbraní.
Tyto testy však ukázaly, že jaderná bomba má mírové využití a lze ji v extrémních případech použít i pro dobro lidstva jakož i životního prostředí. Navíc, jak uvádí MinAtom, všechny zmíněné testy proběhly úspěšně z toho hlediska, že na povrch země nepronikla žádná radiace.