Foto: archív Monika Benešová

Pacifickou hřebenovku zdolala za pět měsíců a šest dní.

Monika Benešová prošla jednu z nejnáročnějších pěších tras světa- Pacifickou hřebenovku. Každý rok se na ni vybere několik tisíc odvážlivců, avšak dokončí ji pouze desetina z nich. Proč je to tak a co je důležité na takové cestě jsme se zeptali samotné Moniky.

Pacifická hřebenovka (Pacific Crest Trail- PCT) je dálková turistická trasa, která vede od hranic Mexika, postupuje přes Spojené státy americké, až na úplný jih, ke Britské Kolumbii v Kanadě. Pokud se chce na ni člověk vydat, musí si vyhradit čas od pěti po osm měsíců. Tolik totiž trvá, projít ji úplně celou.

Monice se život obrátil naruby ve chvíli, kdy začala trpět zdravotními problémy, které ovlivňovaly její každodenní fungování. Ani to jí však nebránilo v tom odhodlat se a vyrazit. Na otázku, jaký impuls ji dovedl k tomu, udělat první krok, má Monika jednoznačnou odpověď. Život.

Foto: archív Monika Benešová

Víte, já jsem holka z malého městečka na Moravě a odešla jsem za štěstím do Prahy. Velké město, všude lidi, stres a spěch. A já to psychicky nezvládla. Začala jsem spěchat taky. Pracovala jsem 16 hodin denně a jedla jenom ráno a pak v noci. To jsem naopak vyžrala celou ledničku. Měla jsem příšernou životosprávu. Namlouvala jsem si, jak moc jsem šťastná.

Tělo mi dávalo signál, že se chovám jako slepice. Jenže já si toho nevšímala a jela jako motor dál. A pak se stalo to, že mi skoro bouchla střeva. Začala jsem mít obrovské střevní problémy. Myslela jsem si, že mám střevní chřipku, jenže to trvalo moc dlouho a já byla čím dál víc vyčerpaná. Lékaři nemohli přijít na to, co mi je. A já ztrácela životní sílu, úsměv i chuť bojovat.

Foto: archív Monika Benešová

Nemohla jsem totiž jít ani po ulici, bez záchodu jsem vydržela pár vteřin. V Praze jsem jezdila do práce půl hodiny metrem a byla jsem bez šance doběhnout. Přiznávám na rovinu, že mi stalo pár trapných situací na veřejnosti, kdy mě z restaurace vyhodili, že nemohu na toaletu, když nejsem zákazník. Nebo, když jsem prostě někam nedoběhla. Bylo mi hrozně, trapně, brečela jsem. A tak jsem se zavřela doma a nevycházela ven.

Lékaři mi nakonec zjistili silnou celiakii, alergii na mléko, vajíčka, oříšky i sóju. Začala jsem držet dietu, ale moje psychika už byla narušená. Bála jsem se jít prostě po ulici a podívat se lidem do očí. Bála jsem se, že to zase někam nestihnu a zase se mi budou smát.

„A pak jsem si vzpomněla na svůj dávný sen. Projít Pacifickou Hřebenovku.  A rozhodla jsem se, že to aspoň zkusím!“

Prečo práve Pacifická hrebeňovka?

Já sem o Pacifické Hřebenovce četla asi před 7 lety, kdy to prošel první Čech, Petr Kosek. Zírala jsem na článek a říkala si, že to není možné. Ani psychicky, ani fyzicky.  Ale moc jsem mu záviděla, i z fotky jsem cítila to obrovské dobrodružství. Tenkrát jsem si slíbila, že do toho půjdu. Odmalička miluji hory i přírodu. Jenže pak jsem se dalších 5 let vymlouvala, proč to nejde. Teprve, když jsem začala mít zdravotní problémy, přestala jsem se omlouvat. Věřila jsem, že moje trable začínají v hlavě. Věřila jsem tomu, že pokud změním pohled sama na sebe, na svůj život, něco se změní. Ale už jsem to nedokázala v běžném životě. 

Pacifická hřebenovka se objevila ve filmu Divočina (Wild, 2014), natočeném podle skutečného příběhu Cheryl Strayed, která se na ni vydala s cílem začít od znova. Přešla z ní však pouze určitý úsek, a to 1170 kilometrů z konečných 4286.

Předcházela této cestě nějaká důkladná příprava? Myslíte si, že se musí člověk na takovou trasu specificky připravovat nebo stačí jednoduše vyrazit?

Já jsem se snažila připravit, jak nejlíp jsem dokázala. Udělala jsem si kurz přežití v přírodě a to mi psychicky moc pomohlo. Fyzicky jsem většinou lítala za keř. Snažila jsem se chodit s těžším batohem na Vysočině. Ale samozřejmě o kvalitní fyzické přípravě nemůže být vůbec řeč. Hodně jsem se věnovala přípravě vybavení. Četla jsem zkušenosti chytřejších a Petr Kosek mi opravdu moc pomohl.

Foto: archív Monika Benešová

Přejít pacifickou hřebenovku trvá několik měsíců. Během nich se člověk dostává do různých náročných situací, se kterými lze před odjezdem ani nepočítala. Monika se ji však přesto rozhodla pokořit úplně sama. Protože však jde o vyhledávanou cestu, lidem se nedá zcela vyhnout. V některých úsecích jich bylo více, ale v některých méně.

Potkávala jsem tam spoustu lidí, ale přiznám se, že jsem chodila vždycky sama. Bylo mi tak nejlíp. Na druhou stranu, Hřebenovka je i o lidech. A právě díky nim jsem získala sama na sebou nadhled. Potkala jsem lidi, kteří měli mnohem trnitějším osud v životě, než já. Říkala jsem si, jestli ta svoje střívka neberu příliš vážně. Ale samota na trialu byla pro mě moc těžká, ale zároveň velice důležitá.“

Jakou nejdelší dobu jste nepotkali žádného člověka?

Byly to přibližně tři týdny a to už se přiznám, že mi skoro hráblo. Bavila jsem se…se svými hikerskými holemi. Měla jsem radši tu pravou, levá mi lezla na nervy. Dokonce jsem flirtovala se spacákem. Když jsem si večer stavěla stan a chystala místo na spaní, flirtovala jsem s veškerým vybavením. 

Jaký je to pocit? V běžném životě i když si to možná neuvědomujeme, denně přicházíme do styku z množstvím lidí. Být i jen několik dní zcela bez kontaktu s lidským okolím se může zdát nepředstavitelné.

Já jsem před trailem sama se sebou být vůbec neuměla. Nechtěla jsem, byla jsem neustále v pohybu. Nechtěla jsem ani odpočívat.  A najednou jsem na Hřebenovce byla sama, znovu jsem všechno prožívala. To, co jsem pokazila, komu jsem ublížila. Rovnala jsem se sama se sebou a učila si znovu přiznat svoje chyby. To, že za svoje zdraví si vlastně můžu sama. 

Přineslo vám cestování o samotě něco? Nebo si myslíte, že je to něco, co by si měl v životě vyzkoušet každý člověk?

Pro mě to bylo opravdu velice důležité. Ale tady musím mluvit sama za sebe. Každý potřebuje něco jiného. Já sama za sebe to doporučuji.

Foto: archív Monika Benešová

Pacifická hřebenovka je cesta, kterou musí toužit vyzkoušet projít každý milovník přírody a turistiky. Trasa s pohybuje se v nadmořské výšce s převýšením v rozsahu přibližně 4000 km. Je třeba se tedy připravit na fyzickou zátěž, která je při hřebenovce na denním pořádku a zajisté i jedním z hlavní důvody, proč ji ukončí tak nízké procento lidí.

Domů jsem se chtěla vrátit každých 5 minut. Začátek cesty byl pro mě hodně těžký, protože moje zdraví se nelepšilo. Naopak, jedla jsem jídla s alergeny. Byla jsem nejslabší ze všech, všichni mě předbíhali. Každou noc jsem myslela na svoje rodiče, jsem jedináček. Měla jsem puchýře na nohou, boule z krosny na ramenou. Všechno mě tak strašně bolelo. Ale vždycky jsem v sobě našla tu vnitřní sílu a šla dál. Po pár týdnech nastoupila ta psychická bolest, i tady jsem si hodně pobrečela.“

Trasa vede přes 7 národních parků (Sequoia, Kings Canyon, Yosemite, Lassen Volcanic, Crater Lake, Mount Rainier a Severní Kaskády) a 25 národních lesů. Na otázku, které místo Moniku nejvíce zasáhlo nebo na které by se chtěla vrátit, odpověděla High Sierra- ty nejvyšší hory. „Zamilovala jsem se a letos jsem se tam vrátila. Ne jako hiker, ale jako dobrovolník. Pomáhala jsem letošním hikerům s tím, co zrovna potřebovali. Cítím příjemný Závazek cestě. Dala mi toho tolik.“

Která část hřebenovky byla podle Vás nejnáročnější?

Je to rozhodnutí! Rozhodnutí, že nejsem šťastná a tak s tím něco udělám. Přestanu se vymlouvat a jdu do toho! Proto není vítězem ten, kdo Pacifickou Hřebenovkou dokáže projít celou, vyhraje každý, kdo se rozhodne pro změnu a udělá ten první krok.  A není to jenom o Hřebenovce. Rozhodnutí odejít z práce, ze vztahu, přestěhovat se. Ustát pohledy okolí a stát si za svým rozhodnutím. Vstát a jít dál. 

Pacifická hřebenovka byla donedávna Slováky nepokořena. Jako prvnímu se mu ji podařilo projít Miroslavu Daníšekovi a to pouze loni. Druhým je Vladimír Chrapčiak, kterému se podařilo během důchodu splnit si sen. První a jedinou Slovensku zatím zůstává Adriana Paulovčinová.

Přestože se na tuto cestu vybere ročně několik tisíc lidí z celého světa, do konce ji zvládne jen několik desítek z nich. Například zatím ji prošli pouze dva Slováci. Dokonce první pouze loni. Čím si myslíte že to je? Důležitější je podle Vás fyzická nebo psychická výdrž?

Je to o hlavě. Ta psychická bolest byla pro mě mnohem horší a větší. Na druhou stranu si myslím, že je to všechno o odvaze a vnitřní síle. O té, kterou ale máme v sobě všichni. Možná o ní někdo jenom neví ☺ 

Foto: archív Monika Benešová

Co považujete za nejsilnější momenty, které Vám cesta přinesla?

Když jsem večer viděla pumu. Stála pár metrů ode mě a sledovala mě. Dokonce se začala otáčet kolem mě. Věděla jsem, že nesmím utíkat, že musím být silná a ukázat jí, že jsem pro nic moc velké sousto. Věděla jsem, že jestli mám být v životě silná a ukázat to, je to možná tahle chvíle. A tak jsme tam stály a koukaly na sebe. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale potom odběhla. 

Také jsem v horách omrzla, chytla mě sněhová bouře. 

Jaké to bylo po téměř půlroce vrátit se zpět domů?

Asi nejsilnější to bylo, když jsem znovu objala své rodiče. Před cestou jsem jim slíbila, že jim tam neumřu, že se jim vrátím. A slib jsem splnila. Plakala jsem štěstím. 

Taky jsem si přestala hrát na velkou holku z Prahy a vrátila se pokorně zpátky na Vysočinu, kam patřím.

Máte další podobný cíl?

Já se cítím zdravá a to je můj největší cíl. Můžu jít po ulici, nebojím se, nejsem pořád v pozoru a nehledám v jednom kuse toalety. Můžu se usmívat bez křeče a nebo jet autobusem. Jsem šťastná! Nemohu říct, že mě Hřebenovka uzdravila úplně, ale mohu jíst o 80% víc potravin. 

Co byste poradila lidem, kteří chtějí vyrazit na podobnou cestu? Je opravdu tak těžké vyrazit, jak se možná někomu může zdát?

Člověk dokáže mnohem víc, než si myslí ☺ Může to dokázat každý z nás. Důležitá je jedna věc……Hlavně se z toho neposrat! 

Pokud vás příběh Moniky Benešové zaujal nebo byste chtěli vědět více podrobností z cesty, Monika se rozhodla svůj příběh vyprávět světu i pomocí knihy s názvem Moje Pacifická hřebenovka.

 

0
Uložit článek
Komentovat ( 0 )