Foto: (Sergey Nemanov [CC BY-SA 3.0], via Wikimedia Commons), (Ecodefense/Heinrich Boell Stiftung Russia/Slapovskaya/Nikulina [Attribution], via Wikimedia Commons)

Kyštymská katastrofa a minulost závodu Majak je děsivým obrazem historie SSSR.

Černobyl, Fukušima a Majak. Dvě ze tří nejhorších tragédií v jaderní energetice přislouchají Sovětskému svazu. Zatímco Černobyl se stal fenoménem a děsivě fascinujícím historickým příběhem, Fukušima ukázala, že jaderní elektrárny představují bezpečnostní riziko i v 21. století. Na třetí v poradí se nicméně často zapomíná a mnozí o ní možná ani nikdy neslyšeli. Je ní nehoda v závodě na zpracování jaderního paliva Majak, známá jako Kyštymská katastrofa, která se odehrála vedle uzavřeného města, kde dodnes žije 80 tisíc lidí.

Sovětský svaz stál po ukončení druhé světové války na straně vítězů, ačkoliv z jistého úhlu pohledu byl stejně tak poraženým. Spojené státy americké úspěšně dokončili projekt Manhattan, kterého sílu demonstrovali shozením jaderních bomb Little Boy a Fat Man na japonské města Hirošima a Nagasaki. Desetitisíce mrtvých civilistů, měsíční krajina a nepřítel sražen na kolena dvěma leteckými nálety. To byla hrozivá ukázka americké vojenské síly, kterou chtěl Sovětský svaz za každou cenu doběhnout.

Závod, který vytvořil první sovětskou jaderní bombu

V roce 1945 proto asi 100 km severozápadně od města Čeľabinsk začíná postupně vznikat pracovní tábor, město a závod na výrobu jaderního paliva. Nejdříve bylo potřeba sehnat levní pracovní sílu, což zařídil gulag s několika desítkami tisíc vězňů. Pak se začalo s výstavbou města Oziorsk, které dodnes patří mezi tzv. uzavřená města, aby byla pro mimořádně důležitý závod vybudována potřební infrastruktura. Nakonec vznikl i samotný Majak, továrna na jaderní palivo, která se měla stát dějištěm třetí nejhorší jaderní havárie v dějinách lidstva.

Foto: Mapa oblasti mesta Oziorsk a závodu Majak (NASA, Jan Rieke (color correction, borders and labels) [Public domain], via Wikimedia Commons)
Uzavřená města je termín pro označení desítek sídel v bývalém Sovětském svazu, v kterých platili přísné podmínky a pravidla pohybu a pobytu osob. Šlo/jde o města významné z vojenského, průmyslného nebo vědeckého hlediska, jako i oblasti uzavřeny z bezpečnostních důvodů. Jejich existence byla utajována, stejně jako existence jejich obyvatel. Tyto města se nezapisovali do map a pro okolní svět prakticky neexistovali. Rusko ještě i v současnosti oficiálně přiznává 42 existujících uzavřených měst, v kterých žije izolovaně dohromady více než 1,5 milionu lidí.

Foto: Mesto Ozersk v roku 2008 (Sergey Nemanov [CC BY-SA 3.0], via Wikimedia Commons)
Závod na výrobu a zpracování jaderního paliva Majak nedaleko nově vybudovaného města Oziorsk (uzavřené město) byl uveden v plný provoz v roce 1948. Právě tady se vyrobil i materiál do první sovětské jaderní bomby RDS-1, která byla odpálena v srpnu 1949 v semipalatinském jaderním polygonu na území dnešního Kazachstanu. V čase, kdy Sovětský svaz doháněl v jaderním programu vyspělejší Spojené státy americké, soudruzi „zapomněli“ na jednu podstatní věc. Že uran i plutonium jsou radioaktivní a jsou velikou hrozbou jak pro životní prostředí, tak i pro lidské zdraví.

Jaderní odpad přímo do vody

Továrna na jaderní palivo Majak vytvářela ekologickou katastrofu již od začátku své existence. Místní reaktory byli totiž od roku 1948 napojeny v otevřeném chladícím cyklu na nedaleké jezero Kyzyltaš. Odpadová a kontaminovaná voda tak končila rovnou v jezeru, zatímco odpad občasně unikal také do řek Ob a Teča, kterých břehy obývali desítky, možná i stovky tisíc lidí. V roce 1951 byl závod napojen na jezero Karačaj, kde od té doby končil všechen radioaktivní odpad z Majaku. Dodnes je opisováno jako radiací nejkontaminovanější místo planety.

Foto: Varovná tabuľa o zvýšenej radiácii pri brehu rieky Teča (Ecodefense/Heinrich Boell Stiftung Russia/Slapovskaya/Nikulina [Attribution], via Wikimedia Commons)
Jezero Karačaj začal Sovětský svaz v roce 1951 využívat jako skládku radioaktivního odpadu. Radionukludů tady sice naměřili méně než například v Černobylu, jejich koncentrace je ovšem tak vysoká, že je jezero v podstatě smrtící zbraní pro jakýkoliv živý organismus. Odhaduje se, že dno jezera je utvořeno více než 3 metry hrubou vrstvou radioaktivního odpadu. V roce 1961 začalo jezero vysychat a v následujících letech se radioaktivní prach rozsel do širokého okolí. Na začátku 90. let byla v okolí jezera naměřena hodnota radiace na úrovni 600 röntgenů za hodinu, což je daleko za hranicí smrtelné dávky pro člověka. V moderní historii se jezero Karačaj zasýpá a Rusko se tak pokouší zabránit dalšímu šíření radiace.
Jazero Karačaj 2002 - 2018 (Google Earth)

Kyštymská katastrofa

V roce 1953 bylo v Majaku vybudováno zařízení ke skladování tekutého jaderního odpadu. V roce 1956 selhal chladící systém jedné z nádrží určené ke skladování jaderního odpadu a z nepochopitelných příčin nebyl opraven. Chladící voda se postupně odparovala a 27. září 1957 tak došlo k obrovské katastrofě. Nádrž explodovala ohromní sílou, která vyhodila do vzduchu 160 tunovou betonovou desku sloužící jako „víko“ nádrže. Do okolí se okamžitě uvolnilo obrovské množství radioaktivního odpadu. Většina z něj spadla do okolí nádrže, čímž se znečistila řeka Teča. Část radiace se ovšem v podobě radioaktivního mraku dostala do ovzduší a rozšířila se i do oblastí vzdálených stovky kilometrů.

V následujících týdnech a měsících bylo v okolí Majaku evakuováno několik obcí. Celkem bylo bez udání důvodu přesídlených více než 10 tisíc obyvatel. O tom, co se v závodě na výrobu jaderního paliva a zpracování jaderního odpadu skutečně stalo, Sovětský svaz ovšem úspěšně mlčel. Exploze a následní kontaminace však ovlivnila mnohem více lidí nežli zmíněno evakuováno obyvatelstvo. Radiace se šířila vzduchem i vodou a její skutečný dopad byl zřejmě obrovský. Předpokládá se, že radiace kontaminovala území s rozlohou do 20 000 km2. Přesná data ovšem kvůli utajování havárie neexistují, předpokládá se ale, že si zvýšený výskyt rakoviny vyžádal tisíce lidských životů. Výsledkem je také tzv. Východouralská radiační stopa, dlouhá, zato úzká oblast se zvýšenou radiací mezi městy Jekatěrinburg a Čeljabinsk.

Foto: Východouralská radiačná stopa (Jan Rieke, maps-for-free.com, NordNordWest, Historicair, Bourrichon, Insider, Kneiphof [CC BY-SA 3.0], via Wikimedia Commons)
Jelikož byli Majak a Oziorsk utajovány a nenacházeli se ani na mapách, havárie z roku 1957 dostala svůj název po nejbližším „existujícím“ městě, Kyštym. Svět se o ní dověděl po téměř 20 letech. V mezinárodním vědeckém časopisu New Scientist o zvýšené radiaci v této oblasti a o jejím původe v roce 1976 napsal ruský občanský aktivista a biolog Žores Alexandrovič Medveděv, který začátkem 70. let emigroval ze SSSR. Moskva incident oficiálně přiznala až v roce 1989. Několik desetiletí tak obyvatelům Čeljabinské oblasti zatajovala obrovská zdravotní rizika, které jim v důsledku nedostatečných bezpečnostních opatření a havárie v závodě k zpracování jaderního paliva hrozili.

Oziorsk dodnes zůstává uzavřeným městem. Žije tady více než 80 tisíc lidí, z kterých drtivá většina pracuje v pořád fungujícím Majaku a v několika dalších vojensko-průmyslných závodech. Před pádem Sovětského svazu pracovalo v Majaku více než 20 tisíc lidí. Dnes má závod přibližně 14 tisíc zaměstnanců a již se nezabývají výrobou jaderního paliva pro elektrárny a jaderní hlavice. Ty se tady naopak likvidují, jaderní odpad z elektráren se zpracovává k dalšímu využití a závod se zaměřuje i na výrobu různých radioizotopů na medicinské účely.

ranker.com, The Guardian, HuffingtonPostenvironmentandsociety.org
0
Uložit článek
Komentovat ( 0 )