Při prohlížení fotografií z dětství si často řekneme, jak moc jsme se změnili. Jak roky přibývají, mění se naše výška, tvar těla či se objevují i první vrásky. Jak se říká, biologické hodiny tikají každému stejně a tento proces je nevratný. Mnozí si myslíme, že stárneme v podstatě kontinuálně a fyziologické změny našeho těla nastávají sice pomalu, ale neustále. Vědci to však nyní vyvracejí.
Vědci ze Stanfordovy univerzity tvrdí, že nestárne stejným tempem v průběhu života, ale v dospělosti nás čekají tři významné období, ve kterých se naše tělo, a tedy i vzhled, změní. K největším skokům dochází ve věku 34, 60 a 78 let.
Jak uvádí portál Science Alert, který se podíval na studii v Nature Medicine, nyní máme důkazy, že stárnutí není jeden dlouhý a nepřetržitý proces, který se děje konstantní rychlostí.
Dokazují to testy krve, konkrétně její jedné složky – krevní plazmy od 4 263 lidí ve věku 18 až 95 let. Vědecký tým analyzoval přibližně 3 000 různých proteinů a zjistil, že až 1 379 se jich v organismu člověka věkem mění.
Zajímavé bylo, že tyto hladiny proteinů byly často ve zkoumaných vzorcích na přibližně stejné úrovni. Avšak při odečítání zjistili, že výrazné změny jejich hladin nastávají kolem mladé dospělosti (věk 34 let), pak v pozdním středním věku (60 let) a naposled ve vysokém věku (78 let). Proč se tak děje a proč je to právě v těchto konkrétních třech věkových obdobích, zatím jasné není.
Přínosy takových zjištění je několik. Pokud by se dal vysledovat konkrétní původ bílkovin, bylo by možné na základě jejich analýzy a hladin zjistit, v jakém přibližném věku se nacházejí vaše konkrétní orgány, například játra nebo srdce, což by byl významný ukazatel celkového zdraví člověka.
„Už dlouho víme, že měření určitých proteinů v krvi nám může poskytnout informace o zdravotním stavu, například jsou to lipoproteiny, které odrážejí zdraví srdce,“ říká neurolog Tony Wyss-Coray z výzkumného centra Alzheimerovy choroby Stanfordovy univerzity.
Vědci ve výzkumu proteinů ale zašli dál. Vybrali 373 z nich, které by mohly sloužit ke stanovení věku člověka s chybovostí přibližně tři roky. Zajímavé je, že systém selhal pouze tehdy, když sledovaný subjekt byl v až velmi dobré fyzické a zdravotní kondici na svůj věk.
Čím více víme o stárnutí, tím více můžeme zjistit, jak ho můžeme v budoucnu alespoň částečně potlačovat. Takové studie by nám mohly přinést dobrý návod na to, co bychom měli například jíst a pít (a v jakých množstvích) v určitých stádiích našeho života, abychom alespoň částečně zvrátili stárnutí.