Během Studené války, kdy dvě světové mocnosti mezi sebou přímo nebojovali, šlo o dvě důležité věci. Rozšíření svého vlivu a ideologie do co největšího prostoru a o technologický pokrok, který by opačnou stranu položil na kolena. Na začátku 70-tých let měli v technologiích navrch Američané, což jasně dokázali u vesmírného závodu. Navzdory tomu byla pro ně sovětská stíhačka MiG-25 strašákem. Až do momentu, kdy jim ji daroval Viktor Bělenko.
Na začátku 60-tých let zavedlo americké letectví do služby dvě nová letadla. Bombardér B-58 Hustler a SR-71 Blackbird. Obě letadla dokázali operovat ve vysokých výškách, navíc ve vysoké rychlosti a pro protiletadlovou obranu z produkce Sovětského svazu se tak stávali téměř nedosažitelné. V SSSR se tedy pustili do vývoje nové nadzvukové stíhačky, který by mohla americkým strojům konkurovat.
Sovětská „suprstíhačka“
V roce 1964 tak vzlétl prototyp sovětského letadla Je-155, který byl později zařazen do služby jako MiG-25. Na konci 60-tých a začátkem 70-tých let představoval perlu ve vojenském leteckém arsenálu Sovětského svazu, která budila hrůzu i u na opačné straně ideologické přímky stojících Američanů. MiG-25 totiž dosahoval rychlost kolem 3000 km/h a dokázal operovat ve výškách až 27 km.
MiG-25 byl do služby zařazen v roce 1970, kdy skutečně představoval špičku sovětských nadzvukových stíhacích letadel. Nasazovány byli zejména v pohraničných oblastech Sovětského svazu, třeba u hranic s Tureckem, nebo na dalekém východě. O tom, že Sověti přišli s novou superstíhačkou, nasvědčovali zprávy z vojenských radarů. Pro západní svět se stal MiG-25 strašákem, o kterém měli v USA vysoké mínění.
Bělenkův útěk
Jedním z pilotů MiG-25 byl i Viktor Ivanovič Bělenko, který v začátcích své kariery jako vojenský pilot sloužil právě na jižní hranici Sovětského svazu. S komunistickou ideologií však nebyl úplně ztotožněn. Na vlastní žádost byl později převelen na východní hranici Sovětského svazu, kde obecně vojáci sloužit nechtěli. Stejně jako místní obyvatelé měli i vojáci na Sibiři nižší životní úroveň. Podle pozdějších Bělenkových vyjádření tam byly kasárny špinavé, vojáci měli početní zdravotní problémy spojeny s hygienou a poměrně častý tam byl alkoholismus.
Bělenkův útěk
Jedním z pilotů MiG-25 byl i Viktor Ivanovič Bělenko, který v začátcích své kariery jako vojenský pilot sloužil právě na jižní hranici Sovětského svazu. S komunistickou ideologií však nebyl úplně ztotožněn. Na vlastní žádost byl později převelen na východní hranici Sovětského svazu, kde obecně vojáci sloužit nechtěli. Stejně jako místní obyvatelé měli i vojáci na Sibiři nižší životní úroveň. Podle pozdějších Bělenkových vyjádření tam byly kasárny špinavé, vojáci měli početní zdravotní problémy spojeny s hygienou a poměrně častý tam byl alkoholismus.
Prázdný MiG-25 (bez paliva a výzbroje) vážil téměř 20 tun. Mohla za to ocel, která byla ve velikém množství využitá zejména u stavby kostry letadla. Američané v té době přitom již využívali lehčí titan, který byl ovšem mnohem náročnější na úpravu. A ačkoliv MiG-25 zaujal vysokým výkonem, jeho dolet byl jenom 1200 km. S akčním rádiem (obrat letadla) 300 km představoval silnou, no trošku těžkopádnou stíhačku s omezeným využitím i manévrováním.
Američané si tedy po „dárku“ od Bělenka mohli vydechnout. Sovětský svaz nedisponoval „superstíhačkou“, jak napovídali zprávy z pohraničních radarů. Na základě těch navíc USA začalo již dříve s vývojem své F-15 Eagle, která v době/čase svého prvního nasazení v roce 1976 představovala špičku mezi stíhacími letadly. O porovnání kvality svědčí i fakt, že zatímco F-15 jsou pořád v poměrně velikém počtu v aktivním nasazení, MiG-25 ostává už jen několik. Odpovědí na americkou F-15 od sovětského svazu byl vývoj MiG-29, která je do služby nasazena od roku 1982.
